Geniální nápad z hlubin internetu

Všechno to začalo jako vždycky. Nevinně. Řezník Zastrč, se svým jediným funkčním uchem naladěným na frekvenci startující stíhačky, narazil při svém opileckém brouzdání po internetu na recept, co mu roztikal levé voko do rytmu polky. „Žemlovka na grilu v plechovkách od vokurek! Ty krávo, to je kumšt!“ zařval na celou zahradu, až se sousedovic jednonohý pes leknutím posral za chůze. Hned volal celý svůj ansámbl z Údolí smrti. Bylo jasný, že se bude dít gastro prasečina epických rozměrů. Božka, jeho spocená žena, jen protočila panenky a šla preventivně schovat Savo, aby ho Chemik Karel zase nenapadl přidat do marinády „pro lepší barvu“.

Suroviny se sháněly stylem „co dům dal a co kdo kde ukrad“. Rohlíky plesnivý jak plíce starýho kuřáka, jabka scvrklý jak varlata v ledový vodě a tvaroh, jehož datum spotřeby pamatovalo ještě Helenu Vondráčkovou zamlada. Ale to hlavní eso v rukávu měl Třesavka Pavel. Tenhle věčně nalitej lempl, co ho od totálního kolapsu dělil jen další kotel slivovice, choval zášť. Minule mu Zastrč sežral poslední špekáček a Pavel se rozhodl pro pomstu. Z kapsy vytáhl malou, zkroucenou, pekelně rudou mrchu – Carolinu Reaper. „Dneska to, Vlasto, oroštujeme,“ zašeptal si pro sebe a ďábelsky se zahihňal tak, až mu z nosu vyletěl sopel.

Kadibudka, toaleťák a hořící fazole

Pavel věděl, že musí jednat rychle a nenápadně. Zatímco Zastrč řval na Hluchýho Jaryna, aby „nerozmrdal ty jabka na sračku“, Pavel se vetřel do kuchyně. Sekáčkem, kterým normálně porcoval kosti, začal krájet tu ďáblovu papričku na mikroskopický kousky. Šťáva z ní prskala na všechny strany a smrdělo to jako když čertovi hoří koudel u prdele. Aby zahladil stopy, a hlavně aby si neosahal vlastní ksicht, vběhl do kadibudky na konci zahrady. Ruce si otřel o jedinou roli toaletního papíru, kterou tam našel, a spokojeně ji nechal ležet na prkýnku vedle díry plný hoven. „Čistá práce,“ pomyslel si ten arcihňup.

Jenže osud je sviňa. Zrovna dorazila pošťačka Lída. Ženská, co měla močák velikosti náprstku a byla proslulá tím, že se chodila vychcat do každý zahrady, kam doručovala. „Vlastíku, nesu ti důchod!“ houkla a hned dodala: „A musím si odskočit, jinak mi praskne fazole!“ Zastrč jen mávnul rukou směrem ke kadibudce. Co se dělo dál, vešlo do ohňomlýnských legend. Z dřevěný boudy se ozval jekot, kterej by probudil i mrtvýho. Dveře se rozletěly a ven vyběhla Lída, držíc se za rozkrok a řvala na celý kolo.

Lídin tanec svatého Víta a kontaminace na druhou

Lída se mezitím v agonii válela po trávníku a snažila se si tu svou hořící chloubu zchladit v ranní rose. Vypadala jak kapr na suchu po třech panácích absintu. Běhala po dvoře s kalhotama u kolen a hledala cokoliv mokrýho. Nejprve strčila svůj podvozek do psí misky s vodou, ale jezevčík Alík, co měl jen tři nohy a chronickej zánět dásní, na ni začal výhružně vrčet. Pak to zkusila v louži, co zbyla po včerejším dešti. Božka, která konečně pochopila, že tohle není běžný Lídin záchvat, popadla zahradní hadici a pustila na ni ledovej proud. Lída hekala blahem i bolestí zároveň.

Zatímco se veškerá pozornost upírala na Lídin požár v kalhotkách, Třesavka Pavel v nestřeženém okamžiku nasypal zbytek nasekaný papričky přímo do mísy s jablky a tvarohem. Jenže jeden zatoulanej, zákeřnej kousek Caroliny skončil na míse s obloženou zeleninou, kterou Pohřebák Standa aranžoval s pietou hodnou faraona. Hluchý Jaryn, který Lídin řev odezíral jako projev radosti, si řekl, že je čas na malou svačinku. Vzal si plátek okurky, na kterým seděl ten pekelnej úlomek. „Jooo, to je vonooo, pěkně křupavý!“ pochvaloval si a pak si promnul oko. Během pěti vteřin začal řvát ještě víc než Lída, ale protože byl hluchej jak poleno, myslel si, že řvou ostatní. Začal mlátit pěstma do vzduchu, přesvědčen, že brání čest napadený pošťačky.

Velké finále: Žemlovka, co by rozbrečela i lávu

Řezník Zastrč byl z toho chaosu totálně vykolejenej. Jeho levý voko cukalo jak splašený a na všechny řval: „Vy tomu hovada nerozumíte! To je součást zážitku! Gastro divadlo!“ Vůbec si nevšiml, že jeho budoucí majstrštyk byl kontaminován zbraní hromadného ničení. Nacpal tu tvarohovo-jablečnou sračku do obřích plechovek od okurek, přiklopil to rohlíkama a celý to zasvinil vajíčkem. Pak to mrsknul na gril, kam přiložil jak hovado, až plameny olizovaly okapy garáže.

Výsledek byl… nezapomenutelný. Když Zastrč po hodině sundal ty plechovky z grilu, vršek byl spálenej na uhel a vnitřek bublal jako bahenní sopka. Z plechovek se linul podivnej smrad, směs spálenýho cukru, zkaženýho mlíka a čistýho pekla. „A je to! To je ten správnej kumšt!“ zařval vítězoslavně a nabral první lžíci. „Kdo si dá tu moji specialitku?“

Zastrč si strčil lžíci do huby. Chvíli žvýkal. Jeho tvář nabrala barvu zralýho rajčete, pak zfialověla. Oči mu vylezly z důlků a z jedinýho funkčního ucha se mu začalo kouřit. Neřekl ani slovo. Jen se otočil, rozběhl se a skočil šipku rovnou do kádě k Lídě. Ta zařvala podruhý ten den. Zbytek osazenstva se na sebe jen podíval a radši šel vyžrat tu mísu s tou „křupavou“ okurkou. Ten den v Ohňomlýnech nikdo nevečeřel. Jen pili bahno do němoty a hekali. A žemlovku z pekla nakonec sežraly sousedovic čuby, který pak tejden sraly oheň.