Jak šizuňk k flakse přišel

Všechno to začalo, když Vlasta Zastrč, ten arcihňup s kleštěma místo mozku, vyhandloval na kovošrotu starý rezavý topeniště. Teda, on ho štípnul, ale tvrdil, že to byl férový obchod za radu, jak správně rozmrdat uhlí. Topeniště chtěl napasovat na udírnu, ale jeho skutečný majstrštyk byla protihodnota – stará husa. Flaksa tak tuhá, že by s ní člověk mohl zatloukat hřebíky. Byla to čuba, co pamatovala ještě Gagarina. Ale Vlasta měl plán. Vyhrabal recept po pradědovi, co prej trpěl chronickou slintavkou a obrnou lícního nervu, takže mu bylo jedno, co žere. Recept sliboval, že i podrážka od kanady změkne jak dětská prdýlka.

Božka si jen povzdechla a šla radši vyluxovat trávník, protože věděla, že se z toho podělají tak jako tak, ale z úplně jiných důvodů. Proroctví se mělo naplnit rychleji, než bys řekl „šlichta“.

Kopřivová lázeň pro čuby i chlapy

Klíčem k pradědově alchymii byly mladé jarní kopřivy. Jelikož byl podzim, musel Vlasta vzít zavděk tím, co rostlo za plotem u souseda. Trs vypadal podezřele bujně a zeleně. Chemik Karel, který se zrovna přimotal na jedno bahno, hned přišel s teorií: „To je jasný, soused tam leje nějaký svinstvo. Možná herbicid s růstovým hormonem. To musíme vyzkoušet!“ Zastrč natrhal plnej kýbl a doma tu zelenou sračku nasekal. Chtěl husu nadít a nechat ji pár dní odležet v chladu, aby to maso povolilo.

Jenže tenhle roh hojnosti za plotem nesloužil jen jako cíl pro sousedovo hnojivo. Chodil se tam pravidelně vyprázdnit jeho jezevčík s chronickým zánětem močáku a po večerech i celá parta z „Údolí smrti“, když se jim nechtělo jít na záchod dovnitř. Zastrč, co už měl v sobě pátý lahvoň a dva kotle slivovice, to ale smetl ze stolu.

Smrad, co se z toho linul, připomínal veřejné záchodky po hudebním festivalu. Smrdělo to jak vagon blata. Božka se pokusila ten mordor zachránit a vystříkala na to půlku osvěžovače vzduchu s vůní oceánu. Výsledkem byl puch chcankovýho oceánu, což bylo snad ještě horší.

Ruská ruleta s motorkem na vodku

Po třech dnech, kdy husa v garáži fermentovala v kopřivovo-močovinovém lůžku, přišel den D. Zastrč vytáhl svůj geniální vynález – otočný gril. Srdcem toho monstra byl motorek z ostřikovačů staré Volhy, který sehnal od nějakýho ožralýho Rusa za flašku. Tenhle kus sovětské techniky měl jednu morbidní vadu: fungoval, jen když se do něj lila vodka. Nejspíš nějaká pojistka proti střízlivosti posádky.

„Tož to oroštujem!“ zavelel Vlasta a nabodl tu smrdutou husu na rožeň. Třesavka Pavel, který se klepal tak, že by mohl vyrábět elektřinu pro celou ves, se snažil pomoct. „Dej-dej-dej to sem, já to přidě-dělám!“ zachrčel a málem si tím rožněm propíchl nohu. Nakonec se jim podařilo monstrum usadit nad topeniště. Vlasta přiložil jak hovado, až plameny olizovaly okapy. Pak nalil první panák vodky do nádržky motorku. Nic. Ticho. Jen praskání dřeva a syčení tuku z husy, co už začínal kapat do ohně.

„Dojebaný je to celý!“ zařval Zastrč. Chemik Karel měl ale řešení. „Počkej, Vlasto, ty tomu nerozumíš. Fyziku neojebeme. Ta vodka je moc jalová. Musíme zvýšit viskozitu!“ odběhl a vrátil se s lahvičkou motorového oleje M6AD. „Kapka tohohle a poletí to jak namydlenej blesk!“ Kápnul olej do vodky, zamíchal to špinavým prstem a nalil do motorku. Ten se s cuknutím a skřípotem rozběhl. Husa se začala otáčet. Pomalu, trhaně, jako epileptik na diskotéce. Jooo to je vonooo!

Grilovací masakr a tanec svatého Víta

Zpočátku to vypadalo nadějně. Husa se točila, Zastrč přikládal jak sviňa a všichni do sebe lili bahno a kotle. Jenže ruská technika v kombinaci s Karlovou chemií byla časovaná bomba. Motorek začal zrychlovat. A zpomalovat. A zase zrychlovat. Husa na rožni předváděla tanec svatého Víta, střídavě se pekla a pálila na uhel. Z jedné strany byla černá jak bota, z druhé syrová jak tatarák.

Prskající sádlo z té pekelné vrtule lítalo na všechny strany. Jeden proud trefil Hluchýho Jaryna přímo na brýle. Ten si myslel, že na něj někdo zaútočil. „Co je, ty kokote?!“ zařval na nejbližšího, což byl Pohřebák Standa, a preventivně mu chtěl rozmrdat ciferník pánví, co ležela opodál. Naštěstí ho Třesavka Pavel v záchvatu koordinace podrazil.

Vrchol přišel, když Zastrč zařval na Jaryna: „Dolej do motorku, dochází šťáva!“ Hluchý Jaryn, který odezíral jak po obrně, rozuměl: „Hoď na to vodu, je z toho sračka!“ Popadl kýbl s vodou na hašení a chrstnul ho přímo do rozžhaveného topeniště. Následovala exploze páry a sazí. Celá „Ohňomlýnská vývařovna smrti“ se zadýmila tak, že nebylo vidět na krok. Z kouře se ozýval jen kašel, nadávky a Zastrčův řev: „Já tě zabiju, ty osle! Tys to celý posral!“

Pohřebákův poslední spánek a sousedčin infarkt

Když se dým konečně rozplynul, pohled na bojiště byl tristní. Husa, napůl spálená, napůl uvařená v páře, visela na rožni jako oběšenec. Motorek se definitivně vysral a z topeniště zbyla jen hromada mokrého popela. Gastro prasečina byla dokonána. Výsledkem byla neidentifikovatelná šlichta, kterou by nesežral ani potkan po lobotomii. Přesto se všichni s hekáním snažili urvat aspoň kousek, protože byli uchlastaní do němoty a měli hlad jako smečka vlků.

Pohřebák Standa, který do sebe lil jednoho kotla za druhým, aby spláchnul tu pachuť, to přepálil. Zvedl se, zamával na rozloučenou a s grácií pytle cementu se odpotácel ke svému autu – starému černému pohřebáku. Otevřel zadní dveře a zalezl si do svého „dřevěného spacáku“. Byla to stará rakev, kterou si nechával na firmě. Původně byla dělaná na zakázku pro jednoho liliputa, ale byla moc velká, takže mu zůstala. Standa se do ní nasoukal, ale jelikož měřil skoro dva metry, trčely mu z ní nohy v pohorkách.

Pohřebák Standa, totálně na šrot, našel konečně klid v úsporné verzi rakve. Nohy mu čouhaly ven jak suchý větve a z pootevřené huby mu tekl pramínek sliny smíchané s pivem. Klid zbraní v Údolí smrti.

Sousedka, stará Kropáčková, co šla zrovna vyvenčit svého čokla, zahlédla tu scénu. Otevřený pohřebák a z rakve trčící nohy. Začala ječet, jako by ji na nože brali. „Ježišmarja, vražda! Von ho tam rve po kouskách!“ dostala hysterický záchvat a málem jí z toho trefil šlak. Zastrč jen mávl rukou: „Drž hubu, babo! Standa si jen dává šlofíka. Vy tomu nerozumíte.“