Dar z Vápenné, aneb když ti brácha nese smrt

Minulou sobotu se u Feryho na dvorku zjevil přízrak. Zablácená Felicie, které držely dveře pohromadě jenom pavučiny, vyplivla postavu černou jak uhelnej mour. Byl to jeho bratranec z Vápenné, kterému nikdo neřekl jinak než „Vápno“. Přezdívku si vysloužil poctivě – když v noci zavřel oči a pusu, zmizel. Prostě absolutní tma. Vystoupil z auta a v ruce držel pytel, ze kterýho čouhaly dva páry pařátů. „Nazdar, brácho,“ zachroptěl Vápno a zubil se tak, že mu z huby vypadla půlka vyhnilýho chrupu. „Nesu ti matroš. Prvotřídní brojleři, přímo z farmy.“

Fery, jehož šilhavý voko právě lustrovalo sousedovu střechu, zatímco to zdravý mířilo na Vápnův pytel, slintal jak bernardýn v létě. „Jooo to je vonooo!“ zaburácel a převzal si ten pochybný dar. Erika, jeho stará, vylezla z baráku, smrdutá jak tchoří hnízdo po dešti, a skepticky si to měřila. „To zas bude sračka,“ prohodila jedovatě. „Vypadaj jak chcíplý před tejdnem.“ Fery ji ignoroval. Byl v rauši. Netušil, že „farma“ byla ve skutečnosti dvorek devadesátiletý báby, která už ani nevěděla, kolik má v hejnu čub, a Vápno jí to tam prostě proštípal. Tyhle „brojleři“ pamatovali ještě Husáka a jejich maso bylo tuhý jak podešev od kanady.

Oškubání aneb peří lítá až do nebe

Fery se do toho pustil s vervou sobě vlastní. Vzal jednu tu vychrtlou čubu, ponořil ji do kýble s vlažnou vodou a začal ten masakr. Peří ale drželo jak přibitý. „Kristovy voči, co to je za sráče opeřenýho?“ hekal a rval z toho chcípáka chomáče, jako by se snažil nastartovat starou Jawu. Peří lítalo všude. Lepilo se mu na zpocený čelo, na jeho pazour, na Eričiny natáčky i na Jindru Držgrešli, kterej zrovna zase „náhodou“ lezl přes plot pro kus Feryho dřeva. Za chvíli vypadala Pekelná Díra jak po výbuchu v drůbežárně.

Po půlhodině úmornýho boje to vzdal. Kuřata vypadala, jak kdyby prodělala prašivinu v posledním stádiu. Půlka peří zůstala, kůže byla potrhaná a celé to připomínalo spíš nějaký nepovedený experiment šíleného taxidermisty. Fery to ale viděl jinak. „To se na grilu ztratí,“ prohlásil sebevědomě, poplácal oškubanou mrtvolu po zádech a šel rozjebat uhlí.

Gril v plamenech a vzpomínky na kolotočářskou slávu

Přiložil jak sviňa, takže za pět minut z grilu šlehaly plameny jak z prdele Lucifera. Hodil na to ty svoje oškubance a v tu ránu to chytlo. Zbytky peří začaly hořet a smrad spálenýho keratinu zasmradil celou ulici. Fery stál, čuměl do ohně a ten puch ho najednou přenesl o dvacet let zpátky. Do doby, kdy byl králem světa. Králem kolotočů, řetízáků a střelených růží. Doby, kdy ještě měl všech deset prstů.

Feryho šilhavý voko se zasnilo. Před ním se místo hořícího kuřete točil řetízák plnej ječících ženskejch, jejichž sukně vlály jak prapory vítězství a odhalovaly celulitidu i absenci spodního prádla. Vzduchem lítala cukrová vata, smrad přepálenýho oleje a zvratky nějakejch ožralů, co se právě uchlastali do němoty. Jo, to byly časy!

„Jooo to je vonooo,“ zamumlal si pro sebe a vdechl ten dým, jako by to byla ta nejlepší vůně na světě. To byl jeho svět. Svět plnej bizarních existencí, lacinýho pozlátka a totálního chaosu. Svět, kde byl Fery pánem.

Galerka z řetízáku: Ženský, dezoláti a blitky

Pamatoval si to jako dneska. Ty zástupy ženskejch s křivejma hnátama, co se na něj lepily, protože byl „ten od kolotočů“. Některý byly tak zoufalý, že na řetízák lezly rovnou bez kalhotek a doufaly, že si jich všimne. Většinou si jich všimli akorát tatíci s dětma, co stáli dole a měli z toho druhé Vánoce. Pak tu byli ti dezoláti na střelnici. Fery fascinovaně sledoval týpky se šilhavýma očima, jak se snaží trefit papírovou růži a přitom míří na jeho hlavu. „Hele, brácho, ta flinta střílí vedle!“ řvali na něj, zatímco on jen tak tak uhýbal diabolkám.

A ti opilci! Kapitola sama pro sebe. Mraky mamrdů, co do sebe hodili deset lahvoňů a pět kotlů rumu a pak se šli povozit na „Extrémní lavici“. Většinou to končilo tak, že Fery musel hadicí splachovat šlichtu, co po nich zbyla. Jednou mu nějakej osel poblil celej řídící pult. Fery ho chytil za flígr a se slovy „vyser si voko“ ho hodil rovnou do sudu s dešťovou vodou. Jo, to byla škola života, žádný sraní.

Pazour místo prstů: Jak Fery přišel o rodinný stříbro

Nejradši ale vzpomínal na ten osudný den. Byla pouť v Horní Dolní, hic jak v pekle a kolotoč se točil na plný koule. Fery zrovna obsluhoval řetízák a sjížděl očima novou posilu u cukrový vaty – blonďatou Andulu s kozama jak vozy a zadkem, co by mohl mít vlastní PSČ. Andula se na něj usmála a Fery byl v tu chvíli úplně mimo. Zapomněl na svět, na ječící lidi, na smrad i na to, že má ruku nebezpečně blízko hlavního řetězovýho převodu.

Právě když se Andula ohnula pro rozsypaný cukr a Ferymu se naskytl pohled pro bohy, opřel se rukou o běžící stroj. „Ty krávo,“ vydechl obdivem nad tím výhledem. V dalším okamžiku se ozvalo křupnutí a řev, který přehlušil i motor z agregátu. Fery s hrůzou zjistil, že jeho prsty právě odjely na okružní jízdu, ze které už se nevrátí. Prostě je záhadně zapomněl v soukolí. Od tý doby má pazour a historku, kterou vypráví každýmu, kdo je ochotnej poslouchat. „To bylo kvůli ženský, brácho. Ta nejlepší prdel, co jsem kdy viděl. Stálo to za to,“ lhal vždycky a tvářil se u toho jako mučedník.

Zpátky do reality: Kanibalismus na dvorku

„Ferenc, ty kokote, dyť ti to hoří!“ zařvala Erika a vytrhla ho ze snění. Fery zamrkal. Z kuřat na roštu zbyly jen dva černý, doutnající škvarky. Gastro prasečina dosáhla svého vrcholu. „Ticho! To je ten správný kumšt! To je ohulený kouřem, tomu vy nerozumíte!“ bránil se a kleštěma se snažil ten uhel seškrábnout z mřížky. Masakr byl dokonán. Maso bylo zvenku spálený na troud a zevnitř syrový jak tatarák.