Poslední vůle, nebo gastro recept?

Děda Hubert nebyl žádný ořezávátko. Chlap, co přežil dvě války, tři manželky a jednu Božu Škvařenou na rodinné oslavě, měl prostě koule z oceli. Když ležel na smrtelné posteli, hubenej jak lunt a chrastil kostma jak plechová bouda ve vichřici, zavolal si k sobě Frantu. „Frantíku,“ sípal, „až to se mnou sekne, chci, abys mě nechal zpopelnit. Ale vyser se na nějaký hřbitovy a tyhle píčoviny. Rozprášíš mě… do udírny.“ Franta, kterej byl schopnej uvařit sranec i z hovna, jen zamrkal. „Jakože… dovnitř, dědo? Před uzením, nebo až po?“ Děda se naposledy zasmál, až mu zaskočilo, a bylo vymalováno. Zatímco zbytek rodiny plánoval pohřební masakr, Franta už v hlavě šrotoval. Tohle nebyla poslední vůle. To byl, kurva, recept! Boža Škvařená, stojící opodál, jen prohodila: „Hlavně ať je ta urna čistá, neradi bychom si dojebali chuť.“

Příprava matroše a lakování flaksy

Sehnat pořádnou flaksu byla hračka. Franta měl kontakty na řezníka, co prodával maso pochybného původu, ale zato s rodokmenem až k dinosaurovi. Přitáhnul domů asi desetikilovou kýtu, krásně prorostlou, jakou svět neviděl. „To je matroš!“ hekal blahem a plácnul ji na stůl v Doupěti Zkázy. Příprava láku byl rituál, kterej by i satanisty donutil k zamyšlení. Sůl, česnek, jalovec… klasika. Ale pak přišly na řadu speciální ingredience. Gertruda Hnisalová, která se přišourala na čumendu, si všimla, že lák je nějaký jalový. „Počkej, Franto,“ povídá a vyhrnula si nohavici, pod níž se skvěla hnisající rána velikosti dlaně. „Tady mám speciální šťávičku, to tomu dodá říz a krásnou barvu.“ Opatrně stlačila okraje a do láku ukáplo pár zlatavých kapek. „Jooo to je vonooo!“ zajásal Franta. Vtom se nad kádí poškrábal na hlavě Zbyněk Škrábanec. Z jeho vlasů se snesl obláček stroupků přímo do nálevu. Franta se rozzářil: „Sypký parmazán z Vysočiny! Kristovy voči, to bude gastro prasečina jak víno!“

Zasrat udírnu s duší aneb finální ohulení

Den D, neboli den Děda. Franta přiložil do udírny jak hovado, až plameny šlehaly a z komína se valil kouř jak při požáru chemičky. Pekelná Zahrádka smrděla tak, že sousedi volali hasiče. U ohniště seděl narkoleptik Edvard Mrtvola a fascinovaně zíral do plamenů. O kus dál Boleslav Prďoch, jehož plynatost dnes dosahovala síly průmyslového kompresoru, vytvářel unikátní kouřové aroma. „To je lepší jak hickory,“ pochvaloval si Franta a nasával nosem, až mu tam vletěla moucha. Pak přišla ta chvíle. Franta vzal do ruky urnu s dědou Hubertem. Slavnostně ji otevřel.

„Tak na tebe, dědo! Ať ti je uzená zem lehká!“ křiknul a elegantním obloukem vysypal popel přímo na rozžhavené dřevo. Z udírny se vyvalil šedivý oblak, který zadýmil celou zahradu. Edvard Mrtvola, překvapený tou náhlou tmou, se zvrátil přímo hlavou do ohniště. Vytáhl ji za vteřinu, ksicht černej jak bota, a začal se smát jak pako: „Hele! Už mě nebolí ten vřed na nose! Jooo to je vonooo!“

Franta jen mávnul rukou, pověsil šunku do toho posvátného dýmu a zavřel dvířka. „Teď tomu dej čas, to je ten správný kumšt,“ pronesl filozoficky.

Ochutnávka z onoho světa

Po nekonečných hodinách uzení, chlastání a Boleslavova „aroma marketingu“ byla šunka konečně hotová. Měla barvu tmavého mahagonu s lehkým, skoro až éterickým šedým povlakem. Franta ji s posvátnou úctou položil na prkno. Parta hňupů se seběhla jak supi. „Ty krávo, to smrdí jak vagon blata… ale dobře!“ zhodnotil Zbyněk. Franta ukrojil první plátek, tenký jak papír. Podal ho Bože. Ta si ho labužnicky strčila do pusy. Jak žvýkala, nadšením jí z důlku vypadlo skleněné oko a s cinknutím přistálo přímo na šunce. „Recyklace chuti!“ zahlásila, olízla ho, ožmoulala a vrazila zpátky. „Má to takovej… definitivní šmak,“ zamumlala s plnou hubou. Všichni se pustili do žranice. Hekali blahem. Bylo to slané, kouřové, a mělo to takovou zvláštní, minerální dochuť. „Cítíte to? To je ta duše!“ vykřikoval Franta. „Vy tomu nerozumíte, to není jen maso, to je odkaz!“ Edvard Mrtvola, který si mezitím sežral půl kila, jen přikyvoval a smál se, i když mu z ohořelého obočí padaly saze na talíř.

Gastro masakr a triumf na soutěži

Franta, opojen úspěchem a několika kotli slivovice, se rozhodl pro vrcholnou prasečinu. Přihlásil svou šunku na každoroční okresní soutěž „Hladolhotská Kýta Roku“. Když dorazil, porotci, pár nafoukaných sráčů v bílých pláštích, na jeho výtvor koukali jak na zjevení. „Co to má být za patinu?“ ptal se jeden arcikokot a šťoural do šedivého povrchu. Franta se jen usmál. „To je rodinné tajemství, pane. Receptura 'Popel Dědů'.“ Porotci se po sobě podívali, ale ochutnali. Nastalo ticho. Jeden z nich si sundal brýle, protřel si oči a vzal si další sousto. Pak další. Začali se mezi sebou hádat o poslední plátky. Nakonec ho s nechutí, ale jednoznačně vyhlásili vítězem. Když Franta přebíral zlatou sošku prasete, pronesl do mikrofonu: „Děkuju. Tento triumf bych chtěl věnovat svému dědovi Hubertovi. Byl to chlap, co se nebál jít do všeho po hlavě a vždycky se uměl pořádně ohulit. Jeho duše teď žije dál… v nás všech.“ Dav tleskal a nikdo nechápal, že právě aplauduje kanibalismu z nedbalosti. Franta se jen culil. Věděl, že právě posunul hranice gastro masakru zase o kus dál.